Rodina Stránských
Adolf Stránský - pradědeček
Adolf Stránský se postupně vypracoval ze skromných poměrů na úspěšného advokáta, novináře a neústupného politika. Jeho odkaz přežívá dodnes. Zemřel 19.12. 1931.
Adolf se narodil roku 1855 v Habrech u Havlíčkova Brodu, vystudoval práva na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1880 pracoval jako koncipient v Brně, od roku 1881 do března 1882 ve Vídni, kde spolu s Janem Stanislavem Skrejšovským redigoval německy psaný protivládní list Tribune, ve kterém obhajoval práva slovanských národů. V roce 1886 si Adolf otevřel vlastní advokátní kancelář v Brně, což mu umožňovalo získat finanční prostředky k jeho politické činnosti.
Podporoval českou národní myšlenku a deklaroval své opoziční mladočeské smýšlení a modernější styl politické práce. V této souvislosti podporoval založení Národního divadla i v Brně, přičemž navázal přátelství s Leošem Janáčkem.
V roce 1892 Adolf založil na Moravě Lidovou stranu. Rok poté se stal jejím místopředsedou a v roce 1900 do 1908 jejím předsedou. Od roku 1906 se Adolf stal předsedou výkonného výboru předsednictva Klubu Lidové strany. V letech 1895 až 1913 byl za Lidovou stranu zvolen poslancem zemského sněmu. Přispěl k definitivnímu oddělení Lidové strany od Moravských staročechů, které probíhalo v letech 1905 až 1907. Jako člen Lidové strany vystupoval za udržení středních vrstev venkova a měst. Adolf byl také poslancem Vídeňské říšské rady, kde přednesl protirakouská stanoviska a zdůraznil, že český problém nelze řešit v rakousko-uherském parlamentu. V červenci 1918 byl za novou demokratickou stranu zvolen poslancem zemského sněmu.
V roce 1918 byl Adolf zvolen členem Národního výboru za státoprávní demokracii. Po vzniku Československé republiky až do r. 1919 byl prvním ministrem obchodu Československé republiky. Období od roku 1920 až do 11. 9. 1925 prožil Adolf Stránský jako senátor za Národně - demokratickou stranu, ale v roce 1925 ze strany vystoupil a stal se spolu se svým synem zakladatelem Národní strany práce. Politicky byl činný téměř čtyřicet let.
Kromě právnické a politické činnosti je významná také žurnalistická aktivita A. Stránského. V letech 1884 - 1885 vydával Adolf opoziční list Národní noviny, dále v letech 1889 - 1893 Moravské listy. Na popud T. G. Masaryka přejmenoval Moravské listy na Lidové noviny, a dal tak vzniknout deníku, který se stal nejsilnější zbraní v politickém zápase jeho i jeho následovníků.
Jeho manželka Karolína (1850-1917, rozená Frohlichová) oddaně pomáhala Adolfovi i celé rodině v jejich podpoře založení svobodného Československého státu.
Jaroslav Stránský
Jaroslav se narodil 15. ledna 1884 v Brně a zemřel 12. srpna 1973 v Londýně. Jaroslav Stránský byl politik, právník a žurnalista, který postupoval po stránce profesionální i politické ve šlépějích svého otce, Adolfa Stránského.
Vystudoval práva na Univerzitě Karlově v Praze, byl jmenován doktorem práv a vykonával patom soudní praxi. V 1. světové válce šel Jaroslav do boje, i když, jako syn opozičního politika byl neustále pronásledován policií.
V roce 1918 se stal Jaroslav členem revolučního Národního shromáždění a poslancem první volené sněmovny. V roce 1925 se Jaroslav Stránský stal místopředsedou nové politické strany Národní strany práce.
V třicátých letech se činnost Jaroslava zaměřila na podporu demokratických tradic, proti nástupu fašistických a šovinistických tendencí. Dokonce i v září roku 1938. Jaroslav Stránský spolu s redaktorem zahraniční rubriky Lidových novin Hubertem Ripkou se snažili i po podpisu Mnichovské dohody přesvědčit prezidenta Beneše, aby se republika nevzdávala bez boje.
Po 15. březnu 1939 a po vytvoření protektorátu byl Jaroslav s rodinou nucen utéct přes Polsko do Anglie aby si zachránili život.
Po příjezdu do Londýna se Jaroslav Stránský zapojil do politické práce. Stal se předsedou Státní rady, která fungovala jako poradní a kontrolní orgán a byla vlastně jakousi omezenou náhražkou parlamentu. Ve Šrámkově exilové vládě byl jmenován ministrem spravedlnosti, kde si vzal za úkol potrestání zrádců a kolaborantů - tzv. retribučního zákona. Počátkem roku 1944 se zformovala jak sociálnědemokratická skupina, tak skupina národních socialistů, jejímž předsedou se stal Jaroslav Stránský, s cílem "být jedinou politickou skupinou řídící se intencemi prezidenta republiky."
Dne 29. března 1945 byl přijat vládní program a rozhodnuto o složení nové vlády Národní fronty Čechů a Slováků a J. Stránský se stal ministrem spravedlnosti.
Kromě politické činnosti v londýnské exilové vládě, přednášel Jaroslav Stránský projevy na vlnách BBC z Londýna do okupovaného Československa. Začal sérií přednášek Pláč republiky Československé a každou neděli promlouval spolu s Janem Masarykem a Prokopem Drtinou k okupovanému národu. Využíval v nich výborně svého rétorského umění k působení na lidi, k jejich uklidnění a povzbuzení. Za jeho zásluhy mu byl prezidentem Československa Václavem Havlem 28. října 1991 in memoriam udělen řád Tomáše Garrigua Masaryka.
Po návratu do Československa se stal Jaroslav Stránský ministrem školství a osvěty.
Ve své funkci se zasloužil o zřízení pedagogických fakult, také pomohl pokusné škole ve Zlíně, kde byl za jeho finanční i osobní podpory vypracován plán zrakové výchovy. Při vládní krizi v únoru 1948 podali ministři národně socialistické strany (mezi nimi i J. Stránský) demisi. Pro Jaroslava a pro mnoho jeho stranických kolegů nebylo již v politice místo. Byli hlídáni Státní bezpečností na každém kroku. J. Stránský byl zbaven činné služby, a proto v roce 1948 Jaroslav s rodinou, podruhé během deseti let, byl nucen opustit vlast, tentokrát opět do Londýna. V Československé republice byl J. Stránský stíhán za velezradu a byl mu zabaven veškerý majetek.
Stejně jako v první emigraci i nyní vystupoval J. Stránský v rozhlase a snažil se republice pomáhat zvenku. Nejprve v BBC, později ve Svobodné Evropě, kde vystupoval pod jménem Jan Zedník.
Ve Spojených státech vznikla v roce 1949 Rada svobodného Československa, která sjednocovala emigranty různého politického smýšlení. V jejím čele byl P. Zenkl a členem výkonného výboru se stal J. Stránský. Kvůli vnitřním rozporům ale došlo k jejímu rozpuštění a místo ní vznikl Národní výbor svobodného Československa, s nímž J.Stránský též spolupracoval. Byl také členem Ústavu dr. E. Beneše pro politické a sociální studium v Londýně a publikoval v exilovém tisku.
Emigrace byla pro J. Stránského těžkým obdobím, protože miloval svou vlast. Po celou dobu četl české noviny a knihy a až do své smrti pevně věřil v obnovu samostatného a svobodného Československa. Odmítl se vzdát československého občanství a až do smrti vlastnil Československý pas. Zemřel 12. srpna 1973 v Londýně. Jeho ostatky byly v 80. letech převezeny do rodinné hrobky v Brně.
Jaroslav Stránský byl právník, žurnalista a politik. Dodnes je považován za nejlepšího řečníka českého jazyka vůbec. Jeho proslovy jsou uchovány v tuzemských i zahraničních institucích (Hoover Institute, USA).
Jeho manželka Milada (1886-1974, rozená Zedníková v Brně) stála obětavě po jeho boku v jeho úsilí o obnovu svobody a demokracie v Československu. Po nuceném útěku rodiny do Londýna se Milada stala aktivní členkou Čs. ženské rady. Zemřela krátce po svém manželovi v Essexu.
Jan Stránský
Jan se narodil 3. prosince 1913 v České ulici v Brně, ve stejném domě ve kterém se tehdy tiskly Lidové noviny a zemřel ve Connecticutu v USA 22. února 1998.
Jako syn Jaroslava Stránského pokračoval v rodinných tradicích.
Vystudoval práva a v roce 1930 nastoupil do redakce Lidových novin v Praze jako soudní referent. O dva roky později se stal členem redakce v Praze i v Brně. V roce 1935 pak pracoval ve Vídni jako korespondent a od roku 1937 také Londýně jako zahraniční korespondent Lidových novin. V letech 1937 - 1939 vykonával základní vojenskou službu u Československé armády v zahraničí, konkrétně ve Francii, kde bojoval. Po kapitulaci Francie odjel se svými rodiči, kteří tehdy žili ve Francii do Anglie. Tam v letech 1940 - 1945 pracoval jako osobní sekretář a později jako šéf kanceláře ministerského předsedy exilové vlády Msgr. Jana Šrámka. Jeho osobní diář, ve kterém zaznamenal veškeré diskuse a schůze Československé vlády v exilu, tvoří unikátní a jediný referát té doby.
Stejně jako jeho otec vystupoval Jan v rozhlase, především v BBC. Po skončení války v roce 1945 se vrátil s vládou do Prahy a v roce 1946 po květnových volbách se stal poslancem - členem Národního shromáždění za národně socialistickou stranu. Tím se rodina Stránských zapsala do Československých dějin jakožto jediná rodina, ve které tři generace sloužily svobodnému Československu a jejím zájmům v politických funkcích.
V souvislosti s událostmi v únoru 1948 Jan opět s pomocí amerických diplomatů dramaticky uprchl do Německa (schoval se pod přední kapotu vozu Amerického konzula) a odtud odešel do Londýna, kde pracoval tři roky jako redaktor týdeníku Tablet. Dále publikoval knihu East Wind Over Prague. Tato publikace byla přeložena do čtyř světových jazyků. V roce 1951 spoluzaložil s Pavlem Tigridem v Mnichově Český stůl nové stanice Radio Svobodná Evropa, a stal se Associate Chief.
V roce 1952 odjel Jan spolu s Ferdinandem Peroutkou a dalšími exulanty do New Yorku, kde pracoval jako šéf tiskové služby Svobodné Evropy V letech 1961 - 63 byl vyslán do Indie, kde pracoval pro Puderewskiho nadaci na projektu který měl zjistit, zda Ghandeismus lze použít jako formu rezistence v komunistických zemích. Poté, v letech 1963 až 1975, pracoval v New Yorku jako politický poradce a referent Radia Svobodná Evropa, v roce 1975 odešel do penze.
Jeho manželka Blažena (rozená Hromádková, narozena roku 1925 v Břasech) žije dodnes. Ta doprovázela Jana při jeho polistopadové návštěvě Československa, při které se v Obecním domě slavilo nejen stoleté výročí Lidových novin, ale i Janovo osmdesáté narozeniny. Tím se rodinný kruh a návrat Stránských do svobodné vlasti uzavřel.
