Z monitoru se děti moc nenaučí

OECD loni uveřejnila výsledky mezinárodního testování.  Ukázalo se, že čeští studenti chodí neradi do školy. Ovlivňuje jejich studijní výsledky fakt, že škola není jejich oblíbené místo?

To víte, že ano. Všechno se vším souvisí. Určitě by se mělo skoncovat s biflováním. Nedávno jsem byl na jedné základní škole a po žácích tam chtěli vědět, kdy se narodil Karel IV. a jak se jmenovala jeho manželka. To musí nudit každého, nemá to žádný praktický význam.

 

Výuka, při níž se mnohem víc diskutuje a pátrá po informacích, je typická třeba pro Spojené státy, kde jste žil.

Ano, moje dcera, která tam chodila do školy, dostala jednou za úkol rozhodnout o vítězi arabsko-izraelského konfliktu s tím, že druhá strana přijde o všechno. Učitelka pak rozdělila studenty na ty, kdo se přiklonili na stranu Izraele, a na ty, kteří se přiklonili na stranu Palestiny, a děti mezi sebou diskutovaly a obhajovaly svá stanoviska.

 

Co se děje v hlavě, když se musí dítě aktivně zapojovat do vyučování?

Mozek neustále vydupává nové trasy. Během tohoto vydupávání se vytváří něco, čemu říkáme maketa či neuronový modul myšlenky. Když se něco dozvíte a pak si o tom i něco přečtete a ještě o tom s někým diskutujete, aktivujete různé neurologické procesy, které stékají do jedné a téže makety. Tím se myšlenka zpevňuje. Když potom debatujete o něčem jiném, vznikají další makety a další cesty a ty se pak v mozku propojí s maketami a cestami, které vznikaly během vašich předchozích debat.

 

Vzniká tak mnoho tras.

Ano, vytváří se jakási pavučina, v níž jsou hlavní spoje a ke které  se přidávají další, paralelní spoje. To, co popisuji, je vznik integrovanějšího způsobu takzvaného laterálního myšlení. Když narazíte na nějakou myšlenku, jste schopní přeskočit paralelně doprava, doleva, dopředu, dozadu na různé části té pavučiny. Tak vypadá proces dobrého uvažování.

 

Biflováním pavučinu nezvětším.

Ne, tento způsob výuky nepodporuje myšlení. Když vám někdo nařídí, abyste napsala, kdy se narodil Karel IV., nacházíte na jedné a téže vydupané cestě a pohybujete se na ní stále stejným směrem. Nejenom že tedy tu cestu nenapojíte na žádnou další, ale ani ji neprohloubujete. O týden pozdeji  to pak zapomenete, protože datum narození Karla IV. k ničemu dalšímu nepotřebujete.

 

Předpokládám, že se vám nezamlouvá ani frontální výuka, kdy děti sedí a poslouchají, co učitel vypráví?

Ne, učitel musí žáky do výuky zapojovat a měl by je zapojovat i mezi sebou. Studie prokazatelně ukazují, že se cesty o to víc produpají a upevní, když s někým diskutujete. Ještě lepší je, když si předáváte informace, když žáci pracují jako tým: jeden něco hledá, ukazuje to druhému, říká mu, co našel. Tím neříkám, že by se neměli žáci vůbec nic učit, pravopis nebo matematiku jim musí někdo vysvětlit.

 

Čeho by se měly děti při učení vyvarovat?

Neměly by používat monitory. Je to sice dobré pro získávání informací, ale ne pro budování slovníku a zlepšování vaší. Lidé, kteří čtou z monitoru, si pamatují až o jednu třetinu méně, než když si to přečtou z papíru nebo knížky. Jestli si chcete něco pamatovat, vytiskněte si to a držte to v ruce a nejlepší bude, když si u toho ještě budete psát poznámky. Tím posilujete tři různé neurologické trasy a trojnásobně vydupáváte trasy ve svém mozku.

 

Čím to je, že monitor má tak malý efekt?

Hraje tam roli optika a také podvědomí. Když otáčíte stránku, tak udáváte rytmiku, můžete si do toho dělat poznámky a pro mozek je to bohatší informace než plochá jednodimenzionální data z monitoru. Neplatí to u všech, ale většiny lidí ano. Když mám na papíru poznámky, pamatuji si, jak ta stránka vypadala, dokážu si vybavit určitá slova na té stránce jako obraz, pamatuji si ji vizuálně, pak jen mentálně doplňuji mezery mezi klíčovými slovy. Tuto možnost vám monitor nenabízí.

 

Jste tedy proti tomu, aby tablety nahradily papírové učebnice?

 Jsou vědci, kteří tvrdí, že počítače by se měly do určitého věku úplně zakázat. Navíc je tu další nebezpečí a to je spjatost lidí se sociálními sítěmi, které ničí mezilidské vztahy a odbourávají inteligenci a paměť. Je doloženo, že Facebook, telefony či SMS doslova brání ve vývoji mozku a mohou i ničit určité jeho schopnosti..

 

Že ničí vztahy, to chápu, ale jak ničí mozek?

Nové technologie vedou k tomu, že lidé komunikují jednodimenzionálně, podobně jako když se děti učí datum narození Karla IV., jen se ho naučí a pak zapomenou. Stejně tak se na sociálních sítích málokdy důkladně řeší problém, všechno je povrchní.

 

Vraťme se ke vzdělávání. Stále mladší děti se učí cizí jazyky. Je to správně?

Je to vynikající. Znalost více než jednoho jazyka posiluje slovník i v naší mateřštině. Navíc čím jsme menší, tím to jde snáz, máme otevřené pole a v něm si můžeme dupat, kde chceme. Ale hlavně: cizí jazyk podporuje logický způsob myšlení. Když lidé myslí v cizím jazyce, tak myslí mnohem logičtěji, takovým čistším způsobem. V mateřském jazyce jsou ty makety mnohem širší, pavučiny sahají až k tomu, co nám říkali rodiče, máte tam doteky, vůně, paměť, kdežto v druhém jazyce nejsou trasy tak vyvinuté a propojené. Jestli se tedy potřebujete rozhodnout o něčem důležitém, zkuste to v cizím jazyce, budete víc přemýšlet jako nezávislý soudce než jako vy sama.

 

A může se jednou stát, že zjistíte, jak to v mozku funguje, když počítáme a uděláte i z nematematiků malé Einsteiny?

S matematikou je to složitější a musíme u ní brát v potaz, že každý mozek je nějak geneticky předurčen a má své limity. Z neurologického hlediska je ale matematika velmi zajímavá, protože integruje různé části a způsoby myšlení. Je to s ní ale složitější a musíme u ní brát v potaz, že každý mozek je nějak geneticky předurčen a má své limity. Na začátku je sice biflování, musíte se naučit nějaké základy, potom ale přichází vyšší stupeň, do kterého se už každý nedostane. Pro vyvolené se pak matematika stává něčím jako hudbou nebo obrazy.

 

To produpávání, předpokládám, je nejintenzivnější v dětství a mladí, pak postupně slábne.

Mozek se až do konce života učí nové věci. Jak stárnete, přicházíte denně o deset tisíc neuronů. Vinou kouření, alkoholu či vysokého krevního tlaku odpadávají neurony ještě rychleji a schopnost vydupávat nové trasy se utlumuje.

 

Vyplatí se ale mozek stále zatěžovat i ve stáří, ne?

K tomu teď vyšla velmi zajímavá studie. Vzali tři tisíce lidí, jejichž průměrný věk bylo 74 let. Tito lidé absolvovali deset hodin různých cvičení, která byla zaměřena na jejich fyzické reakce, mentální reakce a integrované reakce, kdy člověk musí přemýšlet, reagovat a rozhodovat. Deset let je pak sledovali a zjistili, že na 70 procent z nich měla cvičení pozitivní efekt i po těch deseti letech! Zrychlila a zlepšila se jim paměť, měli rychlejší reakce, třeba za volantem. A stačilo k tomu pouhých deset hodin. Stát by se měl  proto zamyslet, jestli by se mu nevyplatilo taková cvičení nabídnout lidem v důchodovém věku, aby zůstali déle soběstační.  

 

 Jaké jsou nejnovější poznatky v neurologii a vzdělávání?

Máme například ověřené, že rady typu „Běž se na to vyspat“ jsou platné. V noci se mozek  zbavuje plevele, tedy nedodělaných myšlenek a tras, a naopak posiluje ty trasy, které jste vytvořili a které se ukotvily. Dále víme, že když je mozek přetažený, pracuje třeba rychleji, než když jste vyspalá, ale funguje na ploché úrovni, nic neprohlubuje. Jako poslední je zajímavé, že mozek se nejlépe učí přes chyby. Je tedy dobré testovat a dělat chyby, které nás poučí.   

 

Co se v hlavě děje, když udělám chybu?

Sáhnete na maketu a pak zjistíte, že je chybná. Musíte se tedy „otočit zády“, vycouvat, podívat se na tu špatnou cestu a začít hledat jinou. Je to aktivní proces. Přemýšlíte o tom, jak jste přemýšlela. Pokud ale někdo vaše chyby trivializuje a utěšuje vás, že to žádná chyba nebyla, nenutí vás zkusit najít správné řešení.

 

Neurověda se zabývá i různými poruchami, jako je dyslexie či ADHD.

Ano. Když se podíváme na celou populaci, vypadá jak zvon, na jedné části té zvonové křivky je 5 až 10 procent jedinců, kteří mají něco navíc, na druhém konci křivky jsou tací, kteří mají něčeho méně. V jejich mozku jsou různé disbalance, které se dají často vyrovnat, a to buď chemickou látkou, tedy lékem, nebo pomocí terapie či speciální výuky, kdy se vydupají jiné cesty nebo se naopak některé potlačí.

 

Dokážu si představit, že umíte zjistit, kde v hlavě je problém, ale jak víte, co udělat, aby  zmizel?

Víme, co se na trase v tom kterém okamžiku děje. Vezměme třeba vady při čtení.  Nejprve vyloučíme anatomické vady. Pak ověříme trochu složitější funkce, například to, že dokážete plnit instrukce: třeba že si dáte na levé ucho pravou ruku. Tím si ověřujeme, zda fungují další části mozku. Pak prověříme i složitější funkce a propojenost center, například zda jste schopna opakovat věty. Jakmile víme, kde je vada, můžeme problémy řešit, třeba tak, že vám umožníme číst ne zleva doprava, ale zprava doleva.

 

Jak jste daleko s diagnostikou a řešením těchto poruch?

Řekl bych, že jsme hodně daleko, těžší případy ale bohužel ještě úplně dořešit nedovedeme. U nich je těch disbalancí hodně nebo je naopak jen jedna disbalance, ale velmi silná. U těch méně závažných poruch to zase funguje tak, že z toho někdy člověk takříkajíc vyroste. V dospělosti některé problémy vymizí nebo se je náš mozek naučí obcházet či kamuflovat. Anebo se promění: to když třeba děti s ADHD přestanou být hyperaktivní a místo toho začnou být v dospělosti třeba depresivní.

 

Co vás na našem mozku překvapuje?

Pro mě jako neurologa nepřestává být fascinující, že to, čím jsme, vychází jen a pouze z naší hlavy, čímž mizí jistá romantika.

 

Romantika?

Představa úplně svobodné volby každého z nás. Moderní neurologie dokazuje, že jsme schopni jen toho, co máme předprogramované v našem mozku. Jsem toho názoru, že se sice můžeme rozhodovat svévolně, poněvadž máme frontální lalok, který nám umožňuje, že dokážeme rozhodovat o tom, o čem jsme zrovna přemýšleli, ale to, o čem jsme zrovna přemýšleli, je stejně do jisté míry limitováno tím, co máme v naší hlavě. Tím už se ale dostáváme  do oblasti, které se říká neurofilozofie, která se snaží odpovědět na filozofické otázky přes neurovědu a zkoumá například to,  „kde“ je v hlavě láska a jak se tvoří.

 

Jak?

Pocit lásky souvisí s aktivací určitých specifických center v mozku.  Víme, jak z neurologického pohledu vzniká, jak ji potlačit, jak ji podpořit a jaká centra jsou aktivovaná.  To ale samozřejmě neznamená, že jí ubíráme její kouzlo.

 

 

Publikováno:

Lidové noviny18.3.2014

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.